Lázeňská módní abeceda

Výstava o historii lázeňské módy

MJVM ve Zlíně ve spolupráci s MěDK Elektra Luhačovice a Okrašlovacím spolkem Calma
Hala Vincentka 8. 5. – 7. 6. 2009
Muzeum Luhačovického Zálesí 18. 6. – 22. 11. 2009

Lázeňská módní abeceda

Trávit léto v lázních bývalo před sto a více lety zvykem vybrané společnosti. Důvodem cestování do lázní nebyla mnohdy ani tak nutnost léčby, jako společenská prestiž. K příjemnému pobytu přispíval bohatý společenský život. Správné oblečení v duchu panující módy bylo měřítkem úspěchu a společenského postavení. V lázních si během letní sezony dávala dostaveníčko společenská smetánka i politické elity, intelektuálové a umělci. Umělci přispívali svojí přítomností k věhlasu lázní, často také lázeňské prostředí volili jako pozadí svých obrazů, románů, povídek a skladeb. Proměny stylu oblékání v první polovině 20. století, kdy byly Luhačovice letním kulturním centrem české společnosti, je zajímavé sledovat na příkladech z luhačovické kolonády.

Již od svého vzniku na konci 18. století napomáhaly módní žurnály rychlému šíření novinek a udávaly tón i v lázeňské módě. Zpravidla vymezovaly námětu lázní jedno i více tematických letních čísel, doporučujících trendy pro nastávající sezonu. V českých zemích znalost světové módy zpočátku zprostředkovávaly zahraniční časopisy. Až kolem roku 1862 začal vycházet první ženský časopis v češtině Lada, od roku 1870 časopis Květy a později Světozor, s módní přílohou Bazar. Objevily se Dámské Mody, od roku 1910 České Mody a mnoho dalších, více či méně úspěšných titulů. Až do 20. let 20. století se však v českých časopisech nepředstavovala původní česká módní tvorba, ale vesměs byly přetiskovány modely převzaté ze zahraničních listů. Na počátku 20. století určovala přísná společenská pravidla typ oblečení pro všední den, do společnosti i do lázní. Etiketa podněcovala dámy v lázních, aby se převlékaly do kostýmu, když se šly napít minerální vody, v jiné toaletě usedaly ke snídani, jinou měly k obědu a na odpolední procházku, další na večerní koncert. Lázeňské promenády byly přehlídkovým módním molem a dámy si nenechaly ujít příležitost, jak se každou novou sezonu svými toaletami patřičně blýsknout.

Lázeňské náměstí v roce 1911 bylo přehlídkou secesní módy.

Počátkem 20. století chátrající lázně Luhačovice probudil k novému vzepětí a slávě MUDr. František Veselý, který prosadil odkoupení lázní od hrabat Serényi do českých rukou. Spolu se slovenským architektem Dušanem Jurkovičem vytvořil plán na vybudování prvních duchem slovanských lázní u nás. Jeho krédem bylo vytvořit z Luhačovic moderní lázně, které se stanou současně letním společenským a kulturním střediskem. Proto se sem na sezonu snažil přivádět významné moravské, české a slovenské umělce – literáty, výtvarníky i hudebníky, převážně z okruhu brněnského Klubu přátel výtvarného umění. Byli to například Leoš Janáček, Alois a Vilém Mrštíkové, Joža a Franta Uprkové, František Pečinka, Josef Merhaut, ale také Adolf Heyduk, Alois Kalvoda, Antonín Slavíček, F. X. Šalda, Alois Jirásek a mnozí další. Lázně začaly žít bohatým společenským životem. Od prvních dnů sezony, zahájené pod novým vedením v květnu 1902, vévodila lázeňské módě secese.

Slavný hudební skladatel Leoš Janáček jezdil v letech 1903 až 1928 do Luhačovic nejen pravidelně odpočívat a léčit se, ale i sbírat lidové písně, komponovat a setkávat se s přáteli. Do lázní si s sebou vozil bílý oblek ze surového hedvábí. Na fotografii s pěvkyní pražského Národního divadla Marjou Boguckou v roce 1918. Dne 15. 7. 1922 psal Leoš Janáček manželce Zdeňce z Luhačovic do Vídně a komentoval pohromu, kterou jeho obleku způsobil déšť: „Milá Zdenko, Bílé boty, bílé kalhoty, listrák, slamňák – černý mrak a hnusný déšť – k tomu hůlčička! To ostatní si můžeš domyslet…“

Leoš Janáček v Luhačovicích s Kamilou Stösslovou v šatech stylu Art Deco v sezoně 1927. Manželce Zdeňce do Brna napsal: „Milá Zdenko! … počasí je pěkné, lidstva plno, toalet pěkných, obzvláště ty varhánkové bílé sukně. Všímám si všeho… Tvůj Leoš“

Správce lázní Cyril Holuby (stojící) s pěvkyní Kamilou Urválkovou a jejím manželem v roce 1909. Umělkyně má na sobě krajkovou toaletu s vlečkou a klobouk zdobený peřím.

Dívka, jež údajně inspirovala spisovatele Vyskočila k napsání románu ze vzpomínek na pobyt v lázních roku 1911 „Slunéčko v lesích luhačovských“. Rozměrný secesní klobouk je zdobený peřím, na živůtku aplikace krajkovinou.

Umělecký směr secese vznikl jako protest proti těžkopádným historizujícím tradicím klasického umění. Zasáhl do všech oblastí umění a řemesla, především do malířství a grafiky, architektury, šperkařství, nábytkářství a módy. Za nejvýznamnější středisko secese byla považována Vídeň. Vídeňské školení měl i architekt Jurkovič, jenž na počátku 20. století vytvořil obraz nových Luhačovic inspirovaný secesí a lidovou architekturou. Secese v módě často využívala zdobení ve formě výšivky, krajky a aplikace, stylizované do ornamentů. Oblíbené byly motivy květů a listů, ptáků, mořských vln a rozevlátých ženských vlasů. Secesní móda upřednostňovala pastelové barvy. Barevné odstíny slézových růží, lipového květu, fial a šeříků dominovaly šatům z lehkých splývavých materiálů, včetně novinky dostupné všem vrstvám, umělého hedvábí. Nápadité šperky v kombinaci zlata, emailu a drahých kamenů doplňovaly nádheru secesních toalet. Charakteristickou se pro secesní módu stala linie těla s prohnutými zády, tvořící tzv. „husí hruď“. Od konce 19. století se postupně prosazoval nový, zdravější způsob oblékání a volnějšího spodního prádla, přizpůsobeného postavě, přesto se ženy i v době secese neobešly bez omezujícího a zdraví škodícího korzetu. Pas byl útlý, rukávy nahoře rozšířené do „šunkového tvaru“. Zvoncovitá sukně byla prodloužena vlečkou. I za horkého počasí musela být vycházková toaleta upnuta až ke krku, kratší rukávy byly doplněny dlouhými rukavicemi, vysokými šněrovacími botkami, nesměl chybět slunečník a klobouk. Secese sice zjednodušila ženskou siluetu a zmenšila objem sukní, o to více však zvětšila, rozšířila a ozdobila klobouky, které se staly vrcholem elegance.

Modní koutek: Luhačovské listy lázeňské 1911.

„Mezi nejrozkošnější součásti letošní mody jsou velké pláště z černého hedvábného mousselinu, mousselinem podšité, olemované bílým páskem a podobající se tvarem plášťům bez rukávů, s dvěma otvory, rovněž bílými pery lemované, dávají svobodu rukoum, bílá pera jde nahraditi šikmými pásky ze sametu. Jest velmi oblíben hlavně ve francouzských lázních, kde nosí ho vznešené dámy k pramenům. Ve Vichy objevily se zvláště skvělé vzory. Nedočkavé Pařížanky nemohou letos zneuznat právo a vládu léta, a nepředbíhají událostem jako léta minulá, neb krásné počasí poroučí tvořiti nové vzory letní a oddaluje přemrštěné, však jiná léta obvyklé obstarávání podzimních úborů již koncem července a počátkem srpna. Květované batisty přichází nyní k platnosti. Pěknou novinkou posledních týdnů jsou bílé šerpy hedvábné, lemované proužky z bílé labutiny. Že se šířka sukní zvětšuje, jest spíše novinkou posledních týdnů. Mladičkým dívkám přináší moda stále totéž: bílé šaty, letos mousselinové, nic není novějšího, mladistvějšího, roztomilejšího než tento doposud staromódní, nyní zase modní mousselin. Dobré víly jsou s Vámi a sametové stužky tvoří roztomilé kytičky, které připjaty k živůtku nebo do záhybů tuniky jsou ozdobou slušící brunetkám i světlým blondýnkám, ozdobou hezkou a mladistvou. P. K. H.“

Alios, Marianna, Jindřiška a Rudolf Serenyi, kolem roku 1905. Dívky mají oblečeny sváteční šaty uvolněné secesní linie v délce ke kolenům, nejmladší chlapec je v univerzálním dětském oblečení, nazývaném „matrózová blúza“.

Orchestr špičkové úrovně hrával v těch dobách na luhačovické kolonádě dvakrát denně po celou sezonu. Kultura v lázních byla v létě 1905 obohacena o divadelní představení, která se pořádala v čítárně. Od roku 1908 se střediskem kulturního života Luhačovic stalo nové Lázeňské divadlo. Nejslavnějším obdobím byla doba od jeho otevření do počátku první světové války. Hostovala zde řada hereckých společností včetně pražského a brněnského Národního divadla, herečky Leopolda Dostalová, Eva Vrchlická a další. Vedle divadelních a kabaretních představení se zde konaly pravidelně koncerty symfonického orchestru, komorní a pěvecké koncerty i kinematografické produkce. Taneční večery, květinové plesy a další zábavy byly na denním pořádku. Za první republiky zde v sezoně působily současně hned tři taneční školy. To vše bylo pro návštěvníky vhodnou záminkou oblékat se do vybraných modelů dle nejnovější módy. Herečky a ostatní umělkyně přinášely do lázní nové módní trendy. Na druhou stranu umělci mnohdy vybočovali svým oblečením z platných norem a odlišovali se určitou ležérností.

Ani v luhačovických lázních dámy a pánové pouze nekorzovali po kolonádě a v parcích, ale věnovali se také sportu. Zpočátku se oděv pro sport ničím nelišil od vycházkových šatů. Mezi vyhledávané ženské sporty v lázních patřila také střelba z luku. V Luhačovicích se provozovala nad pramenem Ottovka. Oblíbeným sportem byl v Luhačovicích „lawn tenis“. První tenisový kurt v Luhačovicích upravili Sereniyové poblíž Ottovky asi v roce 1902, ale tehdy sloužil hlavně hraběcí rodině. Zpočátku tenistky hrály v dlouhých šatech, korzetech, které je silně omezovaly v pohybu a rozměrných kloboucích, stejných, jaké nosily na promenádu. Kolem roku 1910 se objevily mírně zkrácené sukně odhalující kotníky. Po první světové válce se denní móda celkově proměnila ke sportovnějšímu ladění. Sukně tenistek se postupně uvolňuje a zkracuje, zpočátku nad kotníky, až po první světové válce ke kolenům. Obnažené ženské nohy bez punčoch se na kurtech objevily až ve 30. letech 20. století.

Společnost umělců u Zdeňky Heyduškové-Smetanové (sedící vlevo) na zahradě vily Žofín v Pražské čtvrti roku 1916. Ještě uprostřed války délka dámských šatů dosahuje ke kotníkům, rukavičky a klobouk jsou nutností.

V roce 1906 se v Luhačovicích uskutečnil přátelský tenisový turnaj, kterého se dámy zúčastnily oděny převážně v bílých krajkových šatech v délce až na zem, na hlavách širokánské slaměné klobouky. Muži si pro sport mohli dovolit uvolněnější oděv.

V luhačovických lázních se hosté věnovali vzduchoplavbě, vedené plných pětadvacet sezon od léta 1907 profesorem Janem Svozilem. Šlo o tělocvik na slunném místě v lese v odvážném až šokujícím plaveckém úboru, jakési plavání ve vzduchu. Základem vzduchoplavby byla dechová cvičení. Od roku 1910 se k cvičícím naháčům mohly přidat i ženy, které však zpočátku cvičily odděleně, až od roku 1925 bylo cvičení smíšené. Ženy na vzduchoplavbě byly oděny v úborech podobných tehdejším plavkám. Ještě na konci 19. století se plavky podobaly nejvíce brnění. Pod tmavým vlněným koupacím úborem byla skryta šněrovačka, do vody se chodilo v dlouhých černých punčochách a ve zvláštní obuvi, aby nebyl odhalen ani kousek nahého těla. Až kolem roku 1916 mohly být nohavičkové plavky s našitou sukní oblékány bez punčoch a rok 1920 přinesl pružné úpletové vlněné plavky, obepínající siluetu těla.

Členky Národohospodářské besedy, oděné dle dobové módy ve svátečních šatech a kostýmech z vlněného materiálu, v délce až na zem. Uvolnění látky nad pasem je typickým secesním prvkem tvořícím tzv. „husí hruď“. S rozpuštěnými dlouhými vlasy a v šatech ke kolenům mohla chodit jen malá děvčátka. Luhačovice, kolem roku 1900.

Do Luhačovic se před sto a více lety cestovalo železnicí do Újezdce a odtud vozem s koňským potahem. Až v roce 1905 byla dostavěna vlaková přípojka do Luhačovic. Cestovalo se s objemným cestovním kufrem zvaným „lodní“. Vybavení dam do lázní podléhalo přísným společenským pravidlům, ke každé denní příležitosti se ženy převlékaly. Dobře oblečená žena v době secese měla na sobě povinně najednou mnohdy až dvaadvacet různých oděvních součástí a doplňků. To vše naplňovalo objemné lodní kufry. Dobové módní časopisy doporučovaly ženám do lázní takovou výbavu: „K výbavě do lázní jest ovšem nutno mnoho krásných věcí. Především jest třeba vkusný oblek k cestování, pak několik anglických toilett ku prameni a dopoledním vycházkám, dále jsou nevyhnutelné elegantnější toiletty k vycházkám do lázeňského parku. Při koncertu a pak do večerní společnosti řídí se šaty ze vzdušnějších látek, s menším výstřihem u krku, na způsob toiletty do plesu. Dále nesmí býti opomenuto domácích obleků. Míní-li dáma věnovati se v lázních také nějakému sportu, ať již jízdě v automobilu, hrám nebo podobně, tu musí se zásobiti vhodným oblekem, také několika klobouky, čapkou, obuví a slunečníkem…“O zavazadla dam se v lázních starali nosiči a lázeňský personál. Dáma sama měla na starosti většinou pouze speciální kulatý kufřík na klobouky. Bez klobouku nebylo na počátku 20. století možno vyjít mezi lidi. Secesní klobouky představují nevyčerpatelný objekt fantazie. Objevovaly se na nich i velice výstřední a rozměrné ozdoby – vějíře z ptačích křídel či celí vycpaní ptáci, aranžované kytice textilních i živých květů, stuhy, drapérie i ovoce. K okraji klobouku se připínal závoj. V oděvní etiketě konce 19. a začátku 20. století měly velkou důležitost doplňky. Móda vyžadovala také perfektní úpravu účesu, na jehož bohatost si secese velmi potrpěla. Proto si ženy často vypomáhaly rafinovanými příčesky. Vlasy, zvlněné pomocí nahřívaných želízek, se složitě vyčesávaly do volného uzlu a spínaly se velkým množstvím vlásenek. Úpravu vlasů ženám zjednodušil vynález trvalé ondulace v roce 1906.

Fotografie hraběte Aloise Serényi s Markétou Pálffyovou v roce 1921. Hraběnka má prosté šaty rovného střihu s rozhalenkou v délce do půli lýtek.

První světová válka znamenala konec jedné společenské epochy a k zásadnímu převratu došlo i v dějinách módy. Mezi lety 1914 až 1918 musely ženy převzít úkoly mužů, kteří odešli do války. Emancipace, o kterou předtím marně usilovaly, se uskutečnila takřka přes noc. Korzetům bylo definitivně odzvoněno. Nový životní styl zavrhl nepraktické a nepohodlné dlouhé sukně. Šaty byly zjednodušeny na nejzákladnější formu, aby dávaly svobodu pohybu. Společenské rozdíly se na pohled setřely. Sukně poprvé odhalila ženské nohy, moderní doba odvrhla i dlouhé vlasy. Nosil se krátký účes bubikopf, lehká obuv s nevysokými podpatky, prosté klobouky. Móda bez šněrovaček a spodniček vytvořila ideál štíhlé, sportovní dívky. Ve 30. letech se módní linie změkčila, sukně se opět prodlužovaly a rozšířily. U večerních šatů nastal návrat k délkám až po zem. Linie ramen se zaoblila, šaty zdůrazňují štíhlý pas, oblé boky a klenuté poprsí. Vítězí nový ideál ženské krásy, zdůrazňující přirozenost. Delší vlasy se upravují do zvlněných účesů. V módě se silně projevuje vliv filmu. Hvězdy českého filmového plátna, jako Adina Mandlová a Nataša Gollová přinášely do Luhačovic při svých návštěvách novou inspiraci z pražských salonů, vyhlášený byl například salon Hany Podolské. Koncem 30. let se začínají objevovat ramenní vycpávky a kostým dostává přísnější podobu, inspirovanou uniformou.

Ochotnický spolek Sokola před Lázeňským divadlem při inscenaci hry Zabiják kolem roku 1920. Ženy jsou oblečeny v rovných šatech s délkou pod kolena, vlasy všech jsou zastřiženy na krátko podle nejnovější módy.

Hana Podolská: MODA V LETOŠNÍ LÁZEŇSKÉ SEZONĚ, Salon 1923.

„Jsme přesvědčeni, že přes trvající krisi v průmyslu i v obchodě budou silné lázeňské sezony, jak v tuzemských tak i v přímořských lázních. Letošní móda libuje si barvách pestrých, intensivních a bílých. Pro cestu jest modní kostým z anglické látky rypsové, barvy měděnkové do hněda nebo slezově zelené do tmavozelené, fazona převládá smokinková, k tomu jednoduché blůzičky ke krku uvázané na stužku s americkým límečkem, barev intensivních.

Klobouček pro cestu jest malý, měkce pracovaný, by v případě potřeby dal se ovázati cestovní šálou neb závojem rovněž v barvě intensivní. Krátký deštník k navléknutí na ruku a cestovní polobotky s nízkým podpatkem barvy světle hnědé. Velké oblibě se těší kožešina kolem krku v zadu k zapnutí a sice buď norek, kuna nebo sobol. Specielně pro lázně jsou lehounké šatečky crepdešínové a fulárové rovněž v intensivních barvách neb zcela bílé co možná jednoduché, avšak většinou plisované, většinou bez rukávků. Dáma velkého světa nesmí postrádati obleku tzv. mantelkleid ponejvíce barvy modré z látky rypsové. Pro večer jest stále modní toaleta černá plesová.“

Rodina a přátelé brněnského podnikatele Leopolda Foretka před Domem Bedřicha Smetany roku 1920. Obě krajní ženy jsou oděny v piešťanských krojích, prostřední žena ve sportovních šatech se sníženým pasem v délce ke kolenům. Fotoarchiv EÚ MZM Brno.

Módu první republiky silně ovlivnil tzv. „svéráz“, styl čerpající z ohlasů lidového umění. Šlo jednak o prosazování nošení tradičních krojů, jednak o jejich stylizaci, imitaci a modernizaci, nečastěji však o aplikaci lidových výšivek a ornamentálních motivů na dobový oděv. První vlna svérázu se však v módě objevila mnohem dříve, již v revolučním roce 1848. Další vlně dala podnět Národopisná výstava Českoslovanská. V roce 1916 byla v Praze uspořádána velká výstava s názvem Svéráz. Po první světové válce svéráz napomáhal demonstrovat vlastenectví a radost z nabyté svobody českého národa. Mnoha slavností, průvodů, sokolských i jiných společenských akcí se za první republiky účastnily ženy a dívky nastrojené do „národních“ krojů. Svérázové vyšívané košile rád oblékal například lázeňský lékař Pavol Blaho i etnograf Antonín Václavík. Malíř Antoš Frolka, který v lázních mnohokrát vystavoval, přijížděl ve slováckém kroji, stejně tak mnoho dalších umělců a intelektuálů. Také nalévačky minerálky v lázních bývaly oblečeny do různých lidových krojů. Nejoblíbenější byly kroje kyjovské, ale i hanácké, piešťanské, čičmanské a blaťácké. Obchodník František Václavík ve své prodejně naproti kolonádě nabízel kroje ke koupi i s osvědčením jejich pravosti a vysoké kvality. V Luhačovicích se vždy dařilo prodeji lidových výrobků i suvenýrů, od počátku 20. století se zde často pořádaly národopisné slavnosti a jarmarky. Plstěné papuče místních výrobců a slovácké krátké kožíšky, vyšívané blůzy, šaty, kapesníčky a další doplňky ve stylu svérázu, krajky, výšivky, hračky, výrobky lidových družstev zde měly zajištěný odbyt. Typickým příkladem svérázu v módě je vyšívaná blůza Isabella, která zůstala v nabídce obchodu po velmi dlouhou dobu. Zájem o svéráz ještě zvýšil začátek druhé světové války, která podnítila potřebu vyhradit se „národním“ oděvem proti okupantům. Konec obou světových válek vítaly mnohé městské ženy oblečené v krojích.

Ottův slovník naučný, 1902:

Sukně nutno učiniti lehčími a pak zároveň ve prospěch veřejného zdraví je zkrátit, aby končily aspoň 3-4 cm nad zemí: jestiť to také jeden z úžasných nešvarů naší doby, že dámy beztrestně „dle módy“ svými dlouhými sukněmi zviřují na všech promenádách a ve všech sadech mraky prachu“.

Architekt Dušan Jurkovič ve středoslovenském kroji z Dětvy. Jurkovič často oblékal vyšívanou čamaru a v kroji nechal vyfotografovat i své tři syny.

Antonín Slavíček ve vycházkovém obleku se psem Mafem na procházce v Luhačovicích v létě 1907, kdy pobýval ve vile Rusalka. Jeden z největších českých krajinářů zde namaloval známé obrazy Slunce v lese (1898) a Alej v Luhačovicích (1907).

Okalhotované ženy v lázních: Lázeňský zpravodaj Luhačovský 1933.

„Pravda, není to ani k smíchu ani k pláči, ale není to ani pruderie, že se nad tímto výstřelkem dámské mody pozastavujeme. Jaký jest v tom vtip, když naše slečinky promenují v gatích z látek hodně pruhovaných a nápadných? Není to ani pohodlí, ani vedro, které je k tomu nutí, je to jen touha po nápadnosti. Snad na pláž, na stráň, na sluneční lázně, když si sednou dvě takové krasavice v kalhotách s hrudí zahalenou jen kusem látky na nahých zádech svázanou, k obědu v přední restauraci, pak je to nevkus, o němž vědí všichni, jen ony dámy nikoliv, naopak, ty si asi myslí, jaký ohromný dojem vyvolaly svými nechutně nespolečenskými toaletami, když cítí na svých nahých zádech sta upřených zraků. Kterýsi ženský časopis se pozastavil nad tím, že v Německu zakázal Hitler nosení obleků koupacích i v lázních, které příliš tělo ženské obnažují. Tomu zákazu se nedivíme, když jsme viděli ty kalhotové úbory u nás.

V Luhačovicích v oboru odívání a módy rozhodně neplatilo pravidlo, že kovářova kobyla chodí bosa. Rozvíjely se živnosti, služby a dílny poskytující nabídku jak letním hostům, tak místním obyvatelům. K nim patřilo celé odvětví módního průmyslu: krejčí, ševci, opraváři obuvi, modistky, holiči, kadeřníci, vlásenkáři, obchody s galanterií, metráží, obuví a módními doplňky. Obchod se střižním zbožím a prádlem vedl Ladislav Hládek ve vile Elektra na hlavní ulici. Pánské krejčovství provozovali v Luhačovicích za první republiky Josef Remeš, nejprve v místech dnešní Alexandrie, poté poblíž hotelu Litovel, krejčí Jaroslav Tomala u dnešního nádraží, Blahoš v ulici Pod Léštím, Talaš ve vile Věra, Žaludek na Lázeňském náměstí. Žofie Krutáková a Karel Hegr vedli zase dámské salony. U Anny Rumanové i U Polů na Lázeňském náměstí měli výběr klobouků, prádla a koupacích úborů. Obuvníci Lhoták, Hába a Slovák opravili na počkání poškozené boty nebo ušili nové. Filip Flodr, který se do Luhačovic přistěhoval z Karlových Varů, si zařídil ve vile Merkur dámské kadeřnictví, vlásenkářství a kosmetický salon, další provozovnu otevřel na Lázeňském náměstí. V Merkuru jej později vystřídal Hubert Panák, dámské kadeřnictví vedla paní Panáková. Pánské holičství bylo u Frídla a v domku U Fojta na hlavní ulici, další holičství a kadeřnictví sídlilo ve Stolařském domě na Lázeňském náměstí, kde je vedl Karel Slovák. Salon k pěstění krásy si v prvním patře hotelu Litovel otevřela Marie Teimerová. Prostě, co se týká pěstěného vzhledu a módního ošacení, občané Luhačovic měli v první polovině 20. století dostatek možností, jak si je pořídit, a díky přílivu umělců a návštěvníků z vyšší společnosti i nadbytek inspirace.

Letní módní abeceda: Moravanka 1933.

„Lázeňská výbava jednoduché, ale elegantní ženy: vlněné šaty anglického typu, klasický tailleur z velmi světlé a velmi lehounké vlněné látky s bluzou ze silného matného hedvábí, šaty (kostým) z hedbávného či lněného plátna, shantungu nebo piké. Podle počasí (a nálady) ráno k prameni. Polofrancouzský tmavý kostým z imprimé nebo valencienek jako nadechnutou halenkou, doplněný liškou nebo kuním boa, jednobarevné hedvábné šaty, tak jednoduché a při tom habilée, aby nebyly dopolední ani vysloveně odpolední, k nim francouzský vlněný plášť – to na odpolední promenádu i k obědu. Týž plášť s hedvábnou odpolední toaletou z imprimé na odpolední promenádu a koncerty i k večeři. Anglické vlněné šaty, anglický raglán, dvoje jednoduché letní šaty z pracího hedvábí, opět podle počasí a nápady na procházky a výlety. Plášť do deště. Bluzy na střídání ke každému kostymu. Nejméně troje obutí, dostatečnou zásobu punčoch, malý klobouček ke kostymu, širší k odpoledním šatům baret universum bez šťopičky k anglickým oblekům, odpolední kabelku, několik souprav hedvábného prádla, pěkný župan a domácí střevíčky. Do velkých lázní je nezbytný odpolední hedvábný ensemble, šaty a plášť, bílou lázeňskou výbavu i vysloveně večerní úbory. Velmi oblíbeným materiálem na doplňky prostých letních šatů je lýko, v přírodní barvě i pruhované, kárované. Klobouček, kabelka, pás na šatech, skládací kufřík na výlety, obal na knihu a malinkou peněženku do téže kabelky.“

Dcery lázeňského topiče Pospíšila, pro něhož postavil Dušan Jurkovič vilu Vlastimilu v Pražské čtvrti, čepovaly před první světovou válkou Vincentku pacientům oděné v lidovém kroji.

Marie Calma (1881 – 1966), pěvkyně, básnířka a spisovatelka byla významnou osobností českého kulturního života a života v Luhačovicích. Vzdala se operní dráhy a věnovala se koncertování a literární tvorbě. Je autorkou desítek fejetonů a nejrůznějších příspěvků pro noviny a časopisy, vydala přes třicet knih. Motivy pro svoji literární tvorbu čerpala v pražské společnosti i na venkově. Její verše s oblibou zhudebňovali soudobí čeští skladatelé. Překládala z polštiny a němčiny. Zajímala se také o lidovou kulturu a psala pohádkovou a povídkovou literaturu pro děti s národopisnou tematikou. Marie Calma navštívila Luhačovice poprvé v létě 1908, aby na večírku právníků vystoupila s áriemi z Carmen. Zde se sblížila s ředitelem lázní a jejich obětavým budovatelem i propagátorem, lékařem Františkem Veselým. Již v říjnu stejného roku byl oznámen jejich sňatek. V roce 1909 uspořádala Calma při příležitosti otevření Domu Bedřicha Smetany velký hudební festival. Přes úspěch festivalu i celkový vzestup lázní se správní rada lázní postavila proti doktoru Veselému a on se rozhodl opustit Luhačovice. S Marií Calmou se sem vrátil rok před svou smrtí na sezonu 1922 jako lázeňský lékař. Calma přežila manžela o čtyřicet let. Byla emancipovanou ženou, umělkyní, která v mnohém předběhla svoji dobu. Vždy patřila mezi nejlépe oblékané ženy ve společnosti.

Blanka Petráková

MUDr. František Veselý na fotografii s manželkou Marií Calmou v roce 1915.