MARIE CALMA VESELÁ

1. Marie Calma a Luhačovice

Marie Calma (1881 – 1966), rozená Hurychová, přijela doLuhačovic poprvé v létě 1908, aby na večírku právníků vystoupila s áriemi z Carmen. Zde se seznámila s ředitelem lázní a jejich obětavým budovatelem i propagátorem, lékařem Františkem Veselým. Již v říjnu stejného roku byl oznámen jejich sňatek. Po boku manžela, ředitele lázní Františka Veselého, strávila dvě sezony v Luhačovicích a zasadila se o vznik lázeňských novin a rozvoj kulturního dění. V roce 1909 uspořádala Calma při příležitosti otevření Domu Bedřicha Smetany v Luhačovicích velký hudební festival. Přes úspěch festivalu i nesporný celkový vzestup lázní se na srpnové schůzi 1909 správní rada lázní postavila proti doktoru Veselému a on se rozhodl Luhačovice opustit. S Marií Calmou se sem vrátil rok před svou smrtí na sezonu 1922 jako lázeňský lékař. Manžela přežila Calma o 40 let. Pro Luhačovice vykonala za svého krátkého působení, tolik, co mnozí nezastihli za celý život. Přesto zde zatím nemá ani pamětní desku. I proto si její jméno vzal za své nově vzniklý okrašlovací spolek v Luhačovicích.

2. Pěvkyně, básnířka, spisovatelka, moderní žena

Marie Calma Veselá byla pěvkyně, básnířka a spisovatelka, významná osobnost českého kulturního života první poloviny 20. století. Záhy se vzdala operní dráhy a věnovala se koncertování a literární tvorbě. Byla umělkyní, která v mnohém předběhla svoji dobu. Její literární dílo, velké zásluhy na objevení a uvedení moderní české a slovanské písňové tvorby do koncertních síní, tvorba koncertních cyklů lidových písní, stejně jako realizace výchovných koncertů pro děti, jsou odvážné a moderní počiny, které by neměly být zapomenuty.

3. Literární odkaz Marie Calmy

Marie Calma je autorkou desítek fejetonů a nejrůznějších příspěvků pro Lumír, Národní politiku, Venkov, Národní listy, Luhačovické lázeňské listy, Samostatnost, Zvon, Zlatou Prahu a další periodika. Vydala přes třicet knih, mezi nimi několik básnických sbírek, například Nekonečnou cestou, Písně moderní Markétky, Strom poznání, Jarní zpěvy, Rozhovory s Bohem, Nad strží. Za sbírku Sny v sonetech obdržela v roce 1927 cenu akademie. Motivy pro svoji literární tvorbu čerpala v pražské společnosti i na venkově. Její verše s oblibou zhudebňovali soudobí čeští skladatelé. Překládala z polštiny a němčiny. Zajímala se také o lidovou kulturu a psala pohádkovou a povídkovou literaturu pro děti s národopisnou tematikou. Dnes je její literární dílo téměř zapomenuto a těžko dostupné, ale ve své době razilo moderní myšlenky a překonávalo dobové předsudky, především v oblasti ženské emancipace a umělecké svobody.

4. Vztah Marie Calmy s Leošem Janáčkem

V den Mariiných dvacátých sedmých narozenin 8. září 1908 pozval František Veselý do svého bytu v lázních několik nejbližších přátel, mezi nimi Leoše Janáčka, který zde byl v té době na léčení. Na tento den později vzpomínala Marie Calma takto:

„Na pianině ležel nerozřezaný klavírní výtah „Její pastorkyně“. Janáček rozřezal několik listů a sedl k pianinu. „Prý pěkně zpíváte, tak ukažte, co umíte!“ Byl překvapen, že dovedu zazpívat Jenůfu i Kostelníčku z listu. A mně bylo, jako kdyby Jenůfu pro mne komponoval. Tak mi byla hned napoprvé známá a blízká.“

Toto setkání a navázání přátelství mělo pro Janáčka velký význam. Marnou snahu prosadit jeho hudební díla v Praze mu pomohli manželé Veselí překonat za pomoci svých společenských styků, diplomatického úsilí a uměleckého zanícení. Roli sehrála i Mariina touha zpívat Jenůfu v národním divadle. Když v roce 1915 František Veselý přijal funkci vedoucího lékaře v lázních Bohdaneč, vytvořili manželé kolem sebe stejně jako předtím v Luhačovicích kulturní prostředí a soustředili zde významné umělce. Tady pokračoval promyšlený a soustředěný zápas o uvedení Janáčkovy opery v pražském Národním divadle. Veselí přesvědčovali hudební kruhy v Praze o uměleckém a ideovém významu Janáčkovy opery. Marii Calmě se podařilo získat svého bývalého učitele z hudební školy Karla Kovařovice, dirigenta, dramaturga a šéfa opery Národního divadla natolik, že se uvolil uvést Její pastorkyňu na jaře 1916 na pražské scéně. Uvedení opery v Praze bylo obrovským úspěchem a otevřelo stárnoucímu Janáčkovi vytouženou cestu do pražských a evropských hudebních síní. Vztahy s Veselými však svým neuváženým jednáním poškodil.

„Chodníček do Karlína k Veselým zarostl Janáčkovi od těch dob, co cestu v Národním měl dokořán.“

Naposledy se Marie Calma sešla s Janáčkem v roce 1925, jeho dílo však obdivovala a prosazovala po celý život.

Marie Calma: Gong

Pro slávu, úspěch, zisk jsem nepsala,
podobna ptáku, spjata s přírodou,
nad hnízdy lidskými jsem zpívala,
do snů i bdění, v denní všední chvat,
o boží kráse tichý popěvek,
jenž ukolébá, těší, napřímí,
a šumem křídel nese přes propast.

Marie Calma Veselá: Proč se ženy tak rády pěkně šatí? Luhačovské listy lázeňské 1909.

„Některým zvědavým ústům (a bývají to často ústa mužů) namane se nejednou tato otázka. Každá žena má tu své „proto“, a já tu zachycuji některou z těch odpovědí. Pěkný šat, v souladu s postavou, vkusný vlastním vkusem zdá se mi součástkou ženy kulturní, zvyklé přemýšlet a klásti ve všednost života svůj odlišný půvab. Žena se pěkně obléká a upravuje nejprve kvůli sobě, protože jest jí potřebno viděti tvář svou zušlechtěnou pěkným účesem, který nekazí linie obličeje – a ty nejpůvabnější jemně odhaluje – a proto, že v smyslu pro věčnost krásy touží sloučiti se s pojmem tím co nejúžeji. Její oblek nemusí býti přepychový, aby zdobil, ani nádherný, aby dal vyniknout přednostem postavy. Taková žena neobléká se jako celý svět, je z moderních tou nejmodernější – přizpůsobuje se módě, aniž by se zpronevěřila svému vkusu a zůstává vždy svou. Jsou ženy koketní a nápadně, málo původní, které se oblékají proto, aby se líbily, které jsou marnivy tak, jak je tomu naučil život (který často zdaní stokrát líp pěknou stužku na bílém krčku, než dobrou myšlenku), kterým jsou zrcadly pohledy mužů a jich lichotky jediným povzbuzením. A jsou ženy, kterým je povinností pěkně se oblékati, které patří více světu než sobě a jichž nedbalost bývá přestupkem. Jsou to umělkyně – ať již vystupují na jevištích, nebo i na prknech koncertních, pak ženy společnosti, jimž postavení muže určilo místo reprezentační a s ním i tyto povinnosti, které nelze zanedbávati bez porušení způsobů a pravidel tak nutných k zachování společenského celku. Zde jsou odpovědi i rozdíly. Otázku, jak se má žena oblékati, řeší ona sama nejlépe, má-li alespoň tyto nezbytnosti: původní svůj vkus a společensky jemný takt, který jí dá tak mnohé uhodnouti, nesnižuje ji, nezesměšňuje a staví ji v popředí bez prostřední marnivosti a bez urážlivé ledabylosti, kterou společnost odmítá.“